Ema Destinnová

Emilie Pavlína Věnceslava Kittlová, známá pod pseudonymem Ema Destinnová, resp. Emmy Destinn, (26. února 1878 Praha – 28. ledna 1930 České Budějovice) byla světoznámá česká operní pěvkyně a všestranně vzdělaná osobnost.

Ve svých 20 letech byla sice odmítnuta v Národním divadle v Praze, kariéru však úspěšně zahájila v témže roce v Berlíně. Po deseti letech získala angažmá v Metropolitní opeře v New Yorku, kde zpívala například po boku Enrica Carusa.

Emilie Kittlová se narodila v Praze jako druhá nejstarší dcera z pěti dětí důlního podnikatele, majitele realit a kulturního mecenáše Emanuela Kittla (*1844) a operní pěvkyně Jindřišky, rozené Šrutové (1859 - 1898). Byla umělecky velmi nadaná: malovala, psala, učila se hře na housle u profesora Ferdinanda Lachnera a v osmi letech měla svůj první houslový koncert. Ve 13 letech v Praze začala navštěvovat hodiny zpěvu u profesorky Marie von Dreger Löwelové-Destinnové. Jméno své učitelky si zvolila za umělecký pseudonym. Mimo to Ema studovala herectví v dramatické škole při Národním divadle v Praze.

Debutovala roku 1897 v drážďanské dvorní opeře v roli Santuzzy v opeře Sedlák kavalír. Úspěch jejího debutu byl tak obrovský, že byla okamžitě přijata k pětileté spolupráci v berlínské Státní opeře.

Poprvé úspěšně vystoupila v roce 1898 na scéně berlínské Krollovy opery opět jako Santuzza v opeře Sedlák kavalír. V roce 1901 zpívala Destinnová na Wagnerovských operních slavnostech (Bayreuther Festspiele neboli Richard-Wagner-Festspiele) v roli Senty v opeře Bludný Holanďan a byla bouřlivě oslavována. Roku 1904 zpívala v premiéře Leoncavallovy opery Roland z Berlína, ve stejném roce v německé premiéře Smetanova Dalibora. V roce 1906 zpívala v Berlíně v opeře Salome od Richarda Strausse. Následovaly výstupy v dalších rolích jako Carmen, Valentina, Mignon, Elisabeth, Selika a Destinnová se stala primadonou berlínské opery, v níž vystoupila v padesáti úlohách během deseti let. Roku 1905 debutovala v londýnském operním domě Covent Garden v titulní roli Pucciniho Madam Butterfly. Zpívala i další role, např. roku 1909 v premiéře opery Tess od d’Erlangera. V Londýně působila až do roku 1914 a znovu od r. 1919.

Po úspěšných hostováních ve Vídni, Londýně, Praze a Paříži byla v roce 1908 pozvána také do newyorské Metropolitní opery. O rok později tam ztvárnila Mařenku ve Smetanově Prodané nevěstě, o jejíž uvedení v MET se sama zasloužila. Premiéru dne 19. února 1909 dirigoval Gustav Mahler. Opera byla uvedena v němčině v překladu Maxe Broda. Roku 1910 Lízu v premiéře Čajkovského Pikové dámy, roku 1908 Marthu v opeře Nížina, 1909 titulní roli v La Wally A. Catalaniho. Zde zpívala 10. prosince 1910 v premiéře Pucciniho opery Děvče ze zlatého Západu (La fanciulla del West) po boku jednoho z nejslavnějších tenorů všech dob Enrica Carusa roli Minnie.

Jenom v Národním divadle v Praze, poté co tam v roce 1900 odzpívala tři vystoupení, se jí nedostalo žádného ohlasu ani uznání. Jedno z jejích angažmá v Praze bylo z politických důvodů přerušeno. Stále častěji vystupovala také v jiných divadlech v Praze, hostovala tam celkem 86krát, z toho v roce 1908 nadšeně oslavována konečně i v Národním divadle. Jeho čestným členem byla prohlášena ve stejném roce. Krátce nato byla vyznamenána titulem komorní zpěvačka při pruském císařském dvoře. Roku 1914 zakoupil její přítel Dinh Gilly za její peníze zámek ve Stráži nad Nežárkou, její útočiště až do konce života.

O rok později odjela koncertovat do Ameriky. Její cesta skýtala odboji skvělou možnost, jak dopravit za hranice důležité informace. Když se v roce 1916 z Ameriky vrátila do Čech, čekala ji na hranicích c. k. rakouská policie. Emě se jí ale podařilo proklouznout. Od té doby ale byla pod soustavným dohledem a měla přísný zákaz vycestovat za hranice Rakouska. Uchýlila se na svůj zámek ve Stráži nad Nežárkou. V posledním roce 1. světové války, 1918, se Destinnová opět vrátila na české scény a všude slavila úspěchy. Na konci koncertů zpívala českou národní hymnu Kde domov můj, čímž vyjadřovala na svých vystoupeních národní manifest.

Destinnová patřila mezi osoby, které se nechaly tetovat; na svém těle měla vytetované hady.

Po 1. světové válce na světových operních scénách nastoupila mladá generace a pro Destinnovou zůstala jen pohostinská vystoupení v Londýně na festivalu československé hudby  jedenáctkrát hostovala v Královské opeře Covent Garden. V sezóně 1919-1920 opět hostovala v newyorské Metropolitní opeře, již pod jménem Emmy Destinn. Nejčastěji vystupovala v Československu.

V roce 1923 se provdala za důstojníka čsl. letectva Josefa Halsbacha. Těžce onemocněla a včasná operace jí zachránila život. V roce 1925 podnikla krátké turné po Jugoslávii a vystoupila v Bratislavě. Téhož roku ji na zámku ve Stráži navštívil i T. G. Masaryk.

Roku 1926 se začala loučit s operní i koncertní kariérou. Poslední pražský koncert v Lucerně a turné po 20 městech Československa. V roce 1928, u příležitostí 10. výročí vzniku Československé republiky, zpívala svůj poslední koncert v Londýně. Pro značnou obezitu a nepohyblivost se stáhla do ústraní na svůj zámek ve Stráži nad Nežárkou a jen příležitostně zpívala na koncertech. „Není ničeho horšího, než když se musíte dívat na starou ženu na jevišti,“ bylo její krédo, které ji přimělo k dobrovolnému odchodu ze scény. Sbírala starožitnosti a částečně se věnovala vyučování zpěvu. Vinou špatného hospodaření svého i svého manžela se zadlužila. Zemřela na mrtvici během operace očí 28. ledna 1930 v Českých Budějovicích. Na její poslední cestě na hřbitov českých velikánů na Vyšehradě se s ní přišlo rozloučit velké množství lidí.

(převzato z Wikipedia.cz)